Mezi základní povinnosti fyzických osob patří povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, zejména při používání tepelných
elektrických, plynových a jiných spotřebičů a komínů, při skladování a používání hořlavých nebo požárně nebezpečných látek, manipulaci s nimi nebo s
otevřeným ohněm či jiným zdrojem zapálení, dle § 17 odst. 1 písm. a) zákona č. 133/1985 Sb, o požární ochraně,
ve znění pozdějších předpisů.
Některé podmínky požární bezpečnosti u fyzických osob, týkající se hořlavých nebo požárně nebezpečných látek nám stanoví
§ 44 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o požární prevenci. Způsoby skladování tuhých paliv a opatření sledující
hospodárné a bezpečné skladování tuhých paliv v energetických výrobnách, průmyslových závodech, uhelných skladech, uhelnách a sklepech spotřebitelů jsou uvedeny
v ČSN 44 1315 – Skladování tuhých paliv.
Pod pojmem tuhá paliva se rozumí koks, antracit, černá uhlí, hnědá uhlí, lignity a brikety. Antracit a koks nepodléhají samovznícení,
nejnáchylnější k samovznícení jsou brikety a méně kvalitní druhy uhlí (hnědé uhlí). Briketové třísky a zlomky se z hlediska skladování považují za prach a jejich
skladování se nedoporučuje.
Občan je povinen skladovat tuhé palivo odděleně od jiných druhů paliv nebo hořlavých či hoření podporujících látek, přitom je povinen pravidelně sledovat, zda
nedochází k jeho samovznícení. Jestliže občan zjistí příznaky samovznícení (vytváření vodní páry, dýmu apod.) je povinen provést potřebná opatření k odstranění
nebezpečí vzniku požáru.
Co vlastně napomáhá vzniku samovznícení? Je to především skladování ve velkých hromadách, vlhkost, nestejnoměrná zrnitost nebo přítomnost zbytků jiných hořlavých
materiálů (dřevo, papír, sláma apod.).
Zásady skladování tuhých paliv
Jednotlivé druhy paliv se musí skladovat odděleně, to znamená, že se nesmí mísit smísit např. černé a hnědé uhlí, rovněž se nesmí mísit dřevo a uhlí apod.
Plochy, na kterých je palivo skladováno, musí být urovnány, vyčištěny, zbaveny porostu a uválcovány, aby se na nich nedržela voda (vhodným povrchem je beton,
betonové panely s mezerami vyplněnými pískem nebo tvrdý zemitý podklad). Podkladem nesmí být železitá škvár, jíl, cihlová drť nebo další materiály, které
prokazatelně zrychlují proces samovznícení.
Samovznícení nepříznivě ovlivňuje vlhkost, proto se musí dbát na to, aby byly prostory pro skladování zajištěny tak, aby do zásob paliva nezatékala voda. Nad
uskladněným palivem musí být volný prostor, aby bylo zajištěno odvětrávání.
Nenaskladňovat palivo, jež obsahuje vysoké množství vody (vlhké palivo po dešti apod.); počkat na vyschnutí paliva. Skladovat se může pouze úplně vychladlé palivo,
je-li teplé, musí se nejdříve rozprostřením v tenké vrstvě ochladit. Pokud již došlo k samovznícení (tj. teplota dosáhla 65 °C), nesmí se dále skladovat, je
potřeba urychleně jej vyskladnit a pokud možno co nejrychleji spotřebovat. Občané jsou povinni sledovat, zda nedochází k samovznícení paliva.
Kontroly by měly probíhat u nově dovezeného paliva každý den, později v týdenních intervalech. Samovznícení se projeví vytvářením vodní páry (nejvíce viditelné
v ranních hodinách), dýmu (pozor na jedovatý CO – oxid uhelnatý) nebo zvýšením teploty. Zvýšení teploty na povrchu lze poznat dotekem ruky. Účinnější je sledovat
teplotu zasunuté tyče o délce o délce 1 – 2 metry. Aby se zvýšená teplota projevila, musí být tyč zasunuta 15 – 30 minut. Dojde-li ke zvýšení teploty
(na cca 40 - 50 °C), je nutné hromadu ochladit přeházením, nebo přenesením na volné místo. Při dosažení teploty 65 °C se již jedná o vznícené palivo bez
možnosti dalšího skladování.
Zpracoval: por. Ing. Dalibor Kubátka
